Časopis Seriály  02/2004 - redaktor : Petra Ušelová 

 

            JAK SE DĚLÁ CASTING

   Když sedíte v kině přilepeni na plátno a hltáte film (případně ještě pop-corn a colu), zřejmě vás nenapadne:

   „To měl ale castingový režisér šťastnou ruku při výběru herců!“ Ovšem jedna z příležitostí, kdy i laik cítí naléhavou

   potřebu dát na odiv schopnost dopustit se nějakých hodnotících soudů, je udílení nejrůznějších cen – Českých lvů,

   Oscarů... A tady posuzuje i kvalitu castingu, ačkoliv třeba jen dost osobním výkřikem: „Tahle dostala Lva za hlavní roli?

   Dyť byla úplně příšerná!“

 

            Na casting i kvůli „štěku“

   Před rokem 1989 casting jako pojem v tehdejším Československu neexistoval. Herce pro hlavní roli si obvykle vytipoval

   režisér, který za tím účelem pilně navštěvoval divadelní představení. Konkursy na epizodní role (jinak řečeno tzv. štěky) a

   kompars spadaly pod pravomoc pomocného režiséra, který měl po ruce také barrandovský rejstřík s fotografiemi. Nejrozsáhlejší

   výběr se většinou konal, pokud bylo třeba nalézt talentovaného představitele pro dětskou roli a z takových spanilých nájezdů

   na školky a školy vycházely dětské hvězdičky typu Žanety Fuchsové, Michaely Kudláčkové nebo Tomáše Holého. 

               

   Dnes sice stále častěji můžeme v titulcích vídat i jméno castingového režiséra nebo agentury, ale k americké praxi rozsáhlých

   konkursů, jichž se musí účastnit i herci hvězdného formátu, máme údajně pořád daleko.

           

 

Ladislav Ondráček, majitel castingové agentury LOCALL, který se za casting podepisoval pod filmy Pelíšky,

                  Musíme si pomáhat, Čert ví proč, Želary nebo nejnovější snímek Jana Hřebejka Horempádem, říká: „Ve Spojených

                  státech jsou všichni srozuměni s tím, že se castingu prostě musejí zúčastnit. I Jan Tříska šel k Miloši Formanovi na

                  casting, když chtěl ve filmu Lid vs. Larry Flint epizodní roli střelce. Nechci zobecňovat, ale u nás ještě mnoho

                  výborných herců není připraveno projít sítem. Herečka se mě udiveně zeptá: ´Proč mám jít na casting? Vždyť

                  mě všichni znáte...´ Nebo mi herec formátu Národního divadla vzkáže, ať se režisér, pokud má zájem, přijde

                  podívat na jeho představení. Dřív to tak fungovalo. Jenže já dnes vytipuji pro režiséra dalších sedm herců,

                  kteří jsou ochotni na kamerové zkoušky dorazit. Mohu obsadit ruského, slovenského nebo maďarského herce.

                  Někteří čeští herci ani nechtějí přijít a nechat se znovu nafotit do databáze. Mám v rejstříku ještě patnáct let staré

                  barrandovské fotografie a když takového herce nabídnu zahraničnímu režisérovi, nemůžu ho přesvědčovat, že

                  není na roli příliš mladý, protože na rozdíl od fotky zestárl o dvacet let!“  

 

            Osm tisíc hereckých jmen a tváří 

                           Jak tedy podle Ladislava Ondráčka probíhá castingová procedura? Záleží i na typu režiséra. Někdo má

            už na začátku jasnou představu o představitelích hlavních rolí, kterou může castingový režisér mírně korigovat

            nebo nabídnout ještě další dvě, tři alternativy – ty se mohou osvědčit v případě, že původní favorit roli odmítne.

            Základním kamenem, od něhož se castingový režisér odráží, je dokonalá znalost scénáře a otevřená komunikace

            s režisérem. „Třeba spolupráce s Honzou Hřebejkem je poměrně prostá, protože do divadla chodí často a herce

            zná. Poprvé jsme spolu připravovali Pelíšky a Honza už věděl, že by rád obsadil Miroslava Donutila, Evu Holubovou

            a Jiřího Kodeta. Ale chyběly nám obě manželky (Šebková a Krausová) a samozřejmě jsme museli obsadit dětské role.

            Navrhoval jsem tři herečky pro roli Šebkovy manželky. Třetí z nich byla Simona Stašová, která do té doby hrála spíše

            epizodní role, ale mně se moc líbila, a tak jsem se snažil Honzu přesvědčit, proč mi připadá na roli vhodná. Hřebejk říkal

            – proč ne, tak ji zkusíme. Nabídka na další ženskou roli směřovala k Ivě Janžurové, která odmítla. Dostal jsem nápad

            obsadit Magdu Vášáryovou a odtud byl jen krůček k Emilce,“ dává příklad konkrétního castingu Ondráček. Ačkoliv

            mnohé herce „hlavních rolí“ skutečně znají režiséři z jejich předchozí práce v divadle, filmu a televizi,  pokud  touží

            objevit nový výrazný a neokoukaný talent, zkouší třeba sáhnout mezi oblastní herce. Ondráček popisuje svoje pojetí

            kvalitního castingu, který nespočívá pouze v tom, že vlastníte rozsáhlou databázi jmen a fotografií. „Existují agentury,

            které ´dodají´ vlastně jenom jméno s fotkou. Já ale chci režisérovi nabídnout víc. Proto objíždím divadelní festivaly,

            teď budu třeba dělat šňůru po západních Čechách a fotit ochotníky. Abych mohl říci – ano, tahle herečka se vám

            typově hodí, je výborná herecky, ale má také silný ostravský přízvuk, takže pokud ji nehodláte nechat nadabovat,

            není pro váš záměr použitelná.“ Když chtěl Odnráček ve slabé chvilce s prací castingového režiséra „praštit“, nabídl

            kamarádovi z branže svoji databázi se zhruba osmi tisíci českými a slovenskými herci k odkoupení, ale ten odmítl. 

            Jména v databázi mají hodnotu právě jen se zasvěceným komentářem. V kanceláři agentury Locall byste našli i archiv,

            který čítá kolem tří tisíc filmů. „Zrovna teď chtěla německá režisérka vidět jednu herečku. Takže já si v datábazi najdu

            filmy, v nichž hrála, udělám sestřih a režisérce předám  kazetu. Ušetří tak spoustu času a teprve pokud i potom bude

            o herečce přesvědčená, zorganizujeme kamerové zkoušky,“ popisuje zlomek svojí práce Ondráček.  

 

            Nehrát si na boha

        Castingový režisér by ovšem měl být schopný podívat se na konkursy i z druhého břehu, očima těch, kteří jsou

vybíráni a s projektem spojují někdy všechny svoje naděje. „Chtěl bych dělat casting trochu jinak než mnozí, jimž

jsem se díval pod prsty. Vadí mi, jak často se s uchazeči jedná z pozice moci. Lidé z agentury jsou si příliš dobře

vědomi toho, že vlastně drží v rukou cizí osud a mohou ho formovat a občas toho i zneužívají.“ Ladislav Ondráček

zažil kdysi konkurs, kdy agentura vybírala modelky pro imaginární reklamu. Krásné dívky chodily po molu jen v 

bikinách, od pasu nahoru nahé a s čísly v rukou... „Jako kravičky,“ vzpomíná Ondráček. „Netušily, že žádná reklama

nebude. Že se jen pár lidí chce podívat na hezké holky.“ V současné době třeba hledá režisér tři dívky kolem osmnácti

let, představitelky hlavních rolí v letní tragikomedii scenáristky Petry Ušelové a režisérky Karin Babinské Poslední léto.

Prvního kola konkursu se zúčastnilo kolem sedmi set dívek převážně z hereckých škol. Ondráček si uvědomuje, s jak

citlivým, showbyznysem dosud nepoznamenaným „materiálem“ pracuje a jako negativní příklad zmiňuje přístup komise

v soutěži Česko hledá Superstar: „Místy to z mého pohledu mělo blízko k sadismu. Dalo by se říci, že je to vaše volba,

pokud se soutěže účastníte a necháte se psychicky týrat. Ale ti lidé jsou ve věku, kdy mají všechny póry otevřené a

pro některé z nich může konkurs znamenat velké psychické trauma.“ Castingový režisér by se měl uchránit pocitu boha,

který určuje dráhu příští hvězdy. Naopak by měl ke svojí práci přistupovat s rozumnou dávkou pokory. „Snažím se

jednat slušně s velkou hvězdou, komparsem i agenturami. Bohužel, někdy na to v tvrdých podmínkách téhle branže

doplácím...“ uzavírá Ondráček.

 

           Jak se rodí castingový režisér?

                      Ladislav Ondráček se ještě před rokem 1989 hlásil na FAMU a UMPRUM, ale nebyl přijat. Nakonec vystudoval

           strojní průmyslovku. V Plzni pracoval pro reklamní agenturu a jednou dostal chuť odejít do Prahy a začít úplně od nuly.

           Startoval u soukromé filmové agentury jako runner (neboli „kluk pro všechno“) a „polepšil si“, když dostal na starost

           duální záznam (obrazový výstup, který se z kamery přenáší na obrazovku, aby bylo možné okamžitě kontrolovat scénu).

           Při jednom z přátelských posezení ho režisér Igor Chaun popíchl, aby zkusil pomocnou režii. Nějakou dobu docházel

           na kurzy pomocné režie u zkušeného harcovníka – pomocného režiséra, který pracoval pro Oldřicha Lipského a

           Františka Vláčila. Poprvé Ondráček obsazoval film F.A. Brabce Král Ubu („Tehdy jsme třeba hledali královskou

           radu a shodli jsme se, že ji musíme složit z bezdomovců. Prolezl jsem všechny brlohy, podmostí, charity, noclehárny a

           přivedl jsem asi padesát houmlesáků. Kostymérky mě za to samozřejmě nenáviděly.“) a pokoušel se skloubit práci

           castingového i pomocného režiséra.  Castingu se doposud věnoval pod hlavičkou jiné agentury. Když zjistil, že nelze

           sedět na několika židlích najednou, protože tím trpí i jeho soukromý život, rozhodl se založit agenturu vlastní a věnovat

           se výhradně castingu. Tak vznikla firma Locall. Za nejdůležitější pro tuto profesi považuje vizuální paměť a „režisérské

           oko“: „Vždycky jsem se zajímal o filmy, divadlo, literaturu, výtvarné umění. Samozřejmě režie je takový můj sen a kdoví,

           třeba se k ní ještě někdy dostanu. Rozhodně všechno je pro mě lepší, než projektovat mosty,“ uvažuje Ondráček

           se smíchem.

 

          Dejte si pozor...

                   ... pokud toužíte po kariéře ve filmu či reklamě – třeba jen jako komparsista – a hodláte se zaregistrovat u některé

             z agentur. Ladislav Ondráček upozorňuje, že většina agentur vybírá registrační poplatky a některé dokonce fungují

             pouze jako šikovný „tunel“. „Nějaký člověk si vymyslí castingovku a udělá konkurs na film, který se nikdy točit nebude.

             V Plzni ho třeba nazve Hello, baby a v Brně zase jinak. V každém městě mu přijde na konkurs kolem dvou tisíc lidí, každý

             zaplatí pět set korun, aniž by dostal jakýkoliv příjmový doklad.“ Sami si spočítejte, kolik zůstane takovému „podnikateli“

             po jeho putování českými městy na účtu. „V každém člověku je trochu exhibicionismu. I já jsem byl rád, když jsem se

             objevil v jednom filmu,“ říká Ondráček. „Pro lidi potom už ani není tak důležitý výdělek, jako právě fakt, že jsou na plátně

             nebo v televizi. A bohužel na tuhle vidinu je dokáží někteří podvodníci velmi šikovně nalákat.“ Ladislav Ondráček radí,

             aby si každý zájemce o agentuře zjistil co nejvíce údajů, což lze i přes internet – existují webové stránky Asociace

             castingových agentur. Za solidní považuje, když začínající castingová agentura žádné poplatky nevybírá. „Já už mám za

             sebou nějaké filmy, ale ne pod hlavičkou Locallu, takže pokládám za slušné, že do roku 2005 provádíme registrace zdarma.

             Když budu vybírat poplatky, zavřu dveře některým sociálně slabším. Jenže obsazujete třeba historický film a potřebujete

             do něj žebráka s vypadanými zuby. Toho nenajdete mezi krásnými modely, ale spíš někde na nádraží.“

             Pokud se chcete zaregistrovat v Locallu, můžete přijít na adresu Máchova 21, Praha případně pro bližší

             informace volat na číslo 222 510 904 , 603 203 973.